Díl třetí: Statistiky

Jsou dny, kdy je člověk nervózní, že se snad nic neděje. Anebo se toho děje na jeho momentální vkus tak nějak příliš málo. Jako různorodý a činný tvor je zvyklý neustále něco řešit, a pak si těch okamžiků, kdy by stačilo jen tak koukat do stromů, nebe, řeky, očí někoho milého nebo třeba na hrající si děti, vlastně ani nestačí všimnout.

Obzvlášť po vypjatém daňovém období se tyto náznaky vyhoření stávají účetním tvorům běžnými. Pak nastává čas – mezi surfováním naprostou prázdnotou – nasměrovat oči i mysl do excelovské tabulky a porovnávat meziroční výkony. Rosteme? Expandujeme? Podle nasazení a velikosti únavy by to tak být mělo. Klienti přibývají. Ale kolik toho vlastně kdo udělá? Nebrzdí někdo firmu? Není někde zbytečná slabina, která by demotivovala celý zbytek týmu?

Zkusme…

ZKUSME…

Zkusme si změřit, kolik toho vlastně v práci kdo dělá!

Lavina…

To nepůjde.
Nejde to.
Je to blbost.
Bude nás to přece všechny zdržovat.
To jsme nikdy nedělali!
To bude moc složité. Moc práce. Je to zbytečné.
Potřebujeme rozhodně makat! Ne dělat nějaké nesmysly…
Zase někdo něco „vymyslel“.
Tohle už smrdí korporátem.
Jsme přece rodinná firma!
Za tohle nejsme placení.
To je papírování pro papírování…
Michale, další blbost…

A možná jsem ještě na některé přirozené argumenty raději zapomněl.
Nikdo nikdy změnu nechce.

Takhle to vždycky dopadlo, když se nejdřív nesměle a potichu, a pak čím dál směleji a hlasitěji začalo mluvit o tom, že by firmu pravděpodobně mohl posunout dál fantastický výmysl shora. 🙂

Tentokrát to byly statistiky.

Tedy – jejich zavedení. Ne že bychom na to přišli sami.

Další lavina…

Ale vždyť – každý doklad je jinak složitý!
Některý je zúčtovaný za minutu. Další za půl hodiny. Kvůli jinému se musí volat, ověřovat, přemýšlet, diskutovat s kolegyní, zajít za šéfkou… anebo taky uvařit kafe.

Ale Ivoš – ten byl jako skála. Pevný v základech.

„Víte, kdo o statistikách nejvíc debatuje?“ ptal se vždy s šibalským úsměvem.

„Ti, co dělají nejmíň!“

Smál se vítězně na celé kolo a jedním dechem k tomu ještě dodal:
„A víte proč? Protože se na ně konečně přijde!“

Trvalo to pár pátků vymyslet, zařídit. A pár dalších pátků to pořádně vyzkoušet.Jenže pak začala vypadávat reálná čísla.

Pak začaly být slyšet hlasy, že to vlastně zabere jen pár minut a není to přece zas tak moc složité.

Začalo se ukazovat, že je třeba hlídat i pár jiných aspektů – zejména abychom dostali za práci jako firma řádně zaplaceno a někdo nás nepřetěžoval bez férové výměny. Za kvalitně odvedenou práci náleží férová odměna.

Sebereflexe na závěr? Nějaká dávka katarze?

Toužili jsme najít nedostatky.
Chtěli jsme zamezit neprodukci.
Odhalit někoho, kdo nepracuje. Na koho vlastně dřou všichni ostatní.

Chtěli jsme na někoho ukázat prstem a trestat.

Co jsme zjistili?

Máme v týmu zejména supervýkonné lidi, kteří za svou produkci zasloužili rozhodně lepší odměnu.

Nastavili jsme standardy, které zvládne každý. A kdo zvládne víc, zaslouží zvláštní přístup v procesu odměňování.
Omezili jsme plýtvání lidskou prací, která nebyla klienty řádně odměněna.

Chtěli jsme odhalit lenochy. Našli jsme obrovské tahouny.

Přestali jsme si něco myslet,  začali jsme to vědět.