Díl deváty: Poslední díl
Vlk zavětřil.
Jeho nos zachytil stopu dávno ztracené vůně — poctivé práce, skutečných vztahů, a možná i krve. Ne té v žilách, ale té, co se obětuje v tichu večerů, kdy účet ještě nesedí, a hlava se nechce vzdát.
Připlížil se blíž. Klidně, bez spěchu. Tak to dělají vždy.
Z dálky vypadal krásně. Lesklý, jistý, oblečený v logu, které znají všichni.
„Pojď s námi,“ zahučel vlk. „Už nemusíš běhat sám. Máme systém, procesy, jistoty. Můžeš růst.“
Beránek zvedl hlavu.
Byl menší, trochu neučesaný, voněl po trávě a po dešti.
Nebylo v něm nic z oceli, ale všechno z duše.
Podíval se vlkovi do očí a na chvíli se mu v nich zrcadlil.
Viděl tam sám sebe — kdyby ztratil spánek, smích a vůni bylin z lihovaru.
„A co svoboda?“ zeptal se beránek.
Vlk se usmál. „Svoboda je přece jen jiný druh klece. Takové, kde se ti dobře spí.“
Ticho.
Ve firmě to vře.
Jedni říkají: Je čas jít dál, větší svět, větší hra.
Druzí šeptají: Zůstaňme sví, ať si svět běží kolem.
A mezi nimi — starý lihovar, který to všechno slyší, dýchá a šeptá:
„Pamatuj, kdo jsi byl, než tě chtěli koupit.“
Vlk čeká.
Nehladí, netlačí. Umí počkat.
Zná slabiny beránků. Zná i jejich sílu.
A tak se kolem sebe díváme, voníme po kávě z Beskyd, po prachu z faktur a po troše ginu, který to všechno spojuje.
Co teď?
Prodáš klid za jistotu?
Vyměníš neklid za růst?
Můžeš mít všechno — jen ne obojí.
Možná vlk a beránek nejsou dva.
Možná jsou to dvě části jedné duše.
Ta první chce běžet dál, ta druhá chce zůstat doma.
A možná právě proto vznikají firmy, které nelze koupit.
Protože nejsou na prodej.
Jsou k životu.
Michal z TOPTAXu
Za měsíc díl žádný:
Jen ticho, které říká všechno.
