Díl osmý: Starý lihovar

Místo, které si pamatuje víc, než si kdy dokážeme představit. A které nám teď dává šanci psát další kapitolu — vlastníma rukama.

Rozbitá okna. Vlhko a chlad, co ti zaleze až do kostí.
Vzduch voní historií s téměř neznatelným nádechem lihu…
Občas skrze obrovská rozbitá okna pronikne paprsek světla – připomínka, že naděje se nevzdává nikdy.
Stojím ve dveřích starého lihovaru a napadá mě jediná věc: jestli jsme se už definitivně nezbláznili?

Naše dosavadní kanceláře?
Jedno desetiletí staré, stále však moderní. Lehce korporátní, duchem však unavené.
V některé dny se tam mačká třicet lidí jako sardinky.
Potenciál? Nula.
Budoucnost? Stejná.

Daly nám krásných deset let – a teď je třeba s díky jít dál.

Jenže kam?
Do většího korporátu? Do skleněné budovy s recepcí a bez duše?
Hledali jsme dlouho. Přestávali jsme věřit.
A pak to přišlo. Z nenápadné nitky života, kterou by šlo snadno přehlédnout. Lihovar!

Poprvé jsme šli hlavní halou a po kolena se brodili prachem a sutinami.
Pavučiny, rozbité láhve, vlhké zdi, vlaštovčí hnízda.
Budoucí kanceláře si tam dokázal představit jen šílenec.
A my jsme se v tom největším šílenství opět našli.

Bylo jasné, že to bude bolet.
Že to nebude žádný startupový sen, ale poctivá dřina doslova s kýblem, rukavicemi a vírou, že z té ruiny něco vyroste.
A právě to nás lákalo.
Těžký cíl mění člověka. Nutí ho zpochybňovat, proč to celé dělá – a zároveň mu dává odpověď, kterou jinde nenajde.

Pak přišla povodeň. Stejně ničivá jako ta před dvaceti lety.
Voda zaplavila dvůr, práce se zastavily.
Naše budoucí prostory to ale přežily – jen s drobnými šrámy.
Ti, co to tu stavěli v roce 1899, rozuměli přírodě i řemeslu.
Postavili to tak, aby to přežilo všechno – i nás.

Dnes, když se v hale zastavíš, slyšíš ozvěnu.
Ne minulosti, ale možnosti.
Nejen při každé vernisáži nebo workshopu to tu ožívá – cítíš, že to místo má duši, která si jen počkala, až ji někdo znovu probudí – a vejde dovnitř.
Lidi tu jsou jiní. Upřímnější. Klidnější.
Když mluví, nejsou to prezentace. Jsou to rozhovory.
O věcech, které mají váhu.

Tenhle lihovar je zvláštní prostor.
Neučesaný, drsný, ale pravdivý.
Když tu děláš, jsi prostě víc sám sebou.
A o to tady jde.

Možná to všechno nakonec dopadne jinak, než jsme si vysnili.
Možná z toho bude nejkrásnější kancelář v kraji.
A možná taky ne.

Dnes už jsou tu nová okna.
Ale když stojíš v tom světle, které se jimi prodírá dovnitř, víš, že to celé dává smysl.
Že to místo má pořád stejnou duši.
A že někdy prostě stačí mít odvahu vejít dovnitř.

Michal z TOPTAXu