0 díl

Jmenuji se Michal Horníček, je mi 48 let, ale když se dobře vyspím, tipnete mi o pět až deset let méně. To dobré vyspání je však pro mě problém – mám čtyři děti.

Svůj první účetní zápis jsem udělal ručně. Tužkou, do peněžního deníku, v hornickém bytě v jedenáctém patře, u hrnku své první kávy v životě. Za okny poletoval sníh a skrz staré dřevěné panelákové okno táhlo tak, že bylo potřeba ho utěsnit dekou. Káva byla rozpustná, mléka víc než sebevědomí.
Byl jsem student střední školy. Účetnictví byl jen předmět – a přesto jsem tehdy pomáhal rodičům s jejich účty a měl pocit, že dělám něco důležitého, i když jsem sotva chápal co. A jak už tušíte, seděl jsem u něj často až do noci.

Když píšu tento text, sedím ve své nejkrásnější účetní kanceláři. V té nejkrásnější, jakou jsem kdy měl.
Ve svinovském lihovaru, vybudovaném roku 1899 – tedy pár let předtím, než pánové Harold Moore a Albert Partridge někde v temné londýnské noci roku 1907, pravděpodobně u doutníku a dobrého drinku, uzavřeli svůj gentlemanský deal.

A protože mám i já celoživotního parťáka, s nímž podnikám a doplňujeme se, umím si představit, jak to mohlo znít:

„Harolde?“
„Ano, Alberte?“
„Pojďme něco společně zažít. Držíme slovo, umíme se opřít jeden o druhého… a slovo, když je pravdivé, vydrží déle než my.“
„A co je víc než odkaz?“

A protože náš lihovar umí být kouzelný, stalo se, že jsme si s oběma pány – v tom vánočně-silvestrovském duchu – mohli popustit uzdu fantazii i humoru. Společně jsme se pozastavili nad mýty o účetních. Těmi, které by u svého doutníku a dobrého drinku klidně glosovali tady se mnou, ve sněhem oděné státní památce, s nohama v teple.

A protože je lihovar moje osmá kancelář, dohodli jsme se, že rozebereme rovnou osm mýtů.

Harold si uhladil manžetu, Albert si posunul brýle – a tím starým britským pohledem, který znamená „tak jdeme na to, chlapče“, jsme se pustili do prvního.

1. Mýtus: Účetní jsou nudní
„Nudný je jen ten, kdo nevidí souvislosti. Účetní je ten, kdo je vidí první,“ rozvázal Haroldovi jazyk.
Albert dodal, že kdyby účetní sepsali všechny příběhy, večer by v Londýně nikdy neskončil. A nikomu by to nepřišlo divné.

2. Mýtus: Účetní jen zapisují čísla
U Alberta vyvolal záchvat smíchu.
„Zapisovat zvládne kde kdo. Rozumět jim zvládne málokdo.“
Harold dodal, že kdo si myslí, že účetnictví je zapisování, nikdy nezažil březen.

3. Mýtus: Za všechno může účetní
Harold to vyřešil jedním lokem:
„Lidé, když hledají viníka, hledají ticho. A účetní mlčí – proto se jim tolik věcí přišije.“
Albert suše poznamenal, že když je něco správně, říká se tomu náš úspěch.

4. Mýtus: Účetní nemají emoce
Albert to zhodnotil jednoduše:
„Emoce máme. Jen s nimi neobtěžujeme okolí. Někdo křičí, někdo mlčí – a účetní přemýšlí.“
Harold dodal, že nejlepší emocí je rozvaha.

5. Mýtus: Účetní všechno ví
Harold pokýval hlavou:
„Nikdo neví všechno. Ale dobrý účetní ví, kde se zeptat – a kdy říct ne.“
Albert dodal, že účetní pozná, kdy si klient lže sám sobě. „A to v učebnicích nenajdeš.“

6. Mýtus: Účetní se nemýlí
Vyvrátili ho oba okamžitě.
„Samozřejmě, že se mýlíme,“ řekl Albert. „Rozdíl je v tom, že chybu opravíme dřív, než ji najde někdo jiný.“
„To není dokonalost,“ dodal Harold. „To je profesionalita.“

7. Mýtus: Účetní jsou pomalí
Harold odmítl:
„Pomalý je ten, kdo nechápe následky. Účetní nejsou pomalí – účetní jsou přesní. A přesnost trvá.“
Albert přidal: „Rychlost je pro závody. Přesnost je pro život.“

8. Mýtus: Účetní dělají jen čísla
Albert se naklonil ke stolu:
„Účetní není člověk čísel. Účetní je člověk lidí.“
Harold položil prst na desku:
„Čísla jsou mapa. Ale účetní… ten ví, kudy vede skutečná cesta.“

A pak dodal větu, kterou jsem si musel napsat:
„Výsledovku srovnáš. Charakter ne.“

Pak jsme mlčeli.
Sníh padal za okny, lihovar dýchal historií a mně došlo, že sedím s muži, kteří před více než sto lety založili něco, co přežilo epochy.

A někde mezi jejich příběhem a mým vlastním zápisem tužkou v peněžním deníku jsem pochopil, že účetnictví není o číslech.
Účetnictví je příběh o charakteru.

A charakter – ten se nedá obejít.