Díl první: Odvaha

Den D se blížil – a já cítil klid. Nečekaný. Možná jsem začínal být nervózní, že nejsem vůbec nervózní.
Znal jsem většinu svých vnitřních stínů, zákoutí i přízraků, které se občas ozývají, když má člověk vstoupit do něčeho nového a neznámého. Ale tentokrát mlčely. Jako by věřily a věděly, že zrovna v tomhle případě jde o něco úplně jiného.

To ráno bylo tiché. Paprsky slunce dopadaly do místnosti jako tiché požehnání a tlačily rtuť v teploměru, ležícím v koutě lihovarské věže, stupínek za stupínkem vzhůru.

Na chvíli jsem si mohl dovolit uvěřit, že se věci stanou samy. Že kytky samy najdou své místo. Že každý předmět cítí, kam patří, a že se řeč sama napíše a řekne.

Ale pak přišel chaos – tahali jsme židle z celého areálu a já vlekl dvacetikilový ušák po schodech do třetího patra.

Pálily mě stehna, bicepsy i svaly, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení.
Ale i s pálícími svaly jsem stále věřil.

Už pár dní předtím jsem při snění vídal obrazy lidí, kteří září, když mluví o své cestě. O své práci. O něčem skutečném, co milují a co je naplňuje. Jejich hlas má jasnou barvu, jejich tělo stojí pevně, oči jim plápolají. Tak nějak jsem doufal, že ten první jarní den v našich nových lihovarských kancelářích budu stát před lidmi a budu to mít taky. Ne předvádět, ale sdílet. Ne přesvědčovat, ale vibrovat.

„Tohle je naše osmé sídlo. Osm jako symbol nekonečna – ale taky jako uzavřená smyčka,“ neslo se svěže prostorem.

Kruh, který se možná právě tady a teď uzavřel. A já ucítil, že jsem něco ztraceného znovu našel. Možná nový dílek, možná srdce celého puzzle svého pravého já.

Mluvil jsem. A sledoval tváře ve svém zorném poli. Zářily. Viděl jsem, že to ono je. Že něco přešlo. Že slova nejsou jen zvuk, ale nástroj. Někdy jako ladička, jindy jako kladivo.
Třicet let v kostce. Během třiceti minut. Jedna minuta – jeden rok.

Podnikání je magie v praktickém hávu.

Klíč ke všemu? Odvaha – a pak ten první krok.

To je, když otevřeš dveře něčemu, co ještě neumíš pojmenovat. Když smícháš naivitu s vírou – a doufáš, že výsledný nápoj tě neotráví, ale naopak probudí.

Ale ne, nebyl to obyčejný koktejl. Byl to elixír. Tenkrát, před lety, jsme si ho společně namíchali s kamarádem ze střední školy – a byl neopakovatelný.

Chuť se měnila podle časů. Někdy sladký, jindy štiplavý, občas pálivý jako čerstvá chyba. Ale vždycky náš.

A vždycky živý.

A ten pravý recept pro každého?

Ten možná zná jen čas. Nebo je v DNA. Nebo ve hvězdách.

Každopádně je jeden úřad, který to ví nejlíp.

Není to ten nebeský – i když i pod jeho střechou to přece ví nejlíp úplně všichni.

Je to úřad, kde o správnosti našeho podnikání rozhodují lidé, kteří tu odvahu nikdy v sobě nenašli.

Finančák.

Michal z TOPTAXU