Díl šestý: FUCK UP

„Tak málo mám krve, tak málo mám krve, tak málo mám krve – a přesto mi teče z úst.“

Odříkal jsem ráno cestou do práce přes telefon společníkovi text jedné emotivní písničky Jarka Nohavici. Byli jsme na tom podobně – oba vyždímaní.

Po období, kdy šlo všechno jako po másle, přišla doba, kdy se nedařilo nic. Z mzdového oddělení nám odešel nejlepší člověk. Prosili jsme, přemlouvali, slibovali. Marně. Až zpětně vidím, že jsme ho nechali vyhořet a dlouho jsme si nevšímali signálů volání o pomoc. Oddělení mezitím začalo kupit chyby – a my je omlouvali tlakem, termíny, momentální situací.

„Michale, to, že lidem spočítám výplatu správně a včas, je jeden z mála benefitů, který mě nic nestojí,“ řekl mi do telefonu klient. A měl pravdu. Jenže naše oslabené mzdové oddělení už kvalitu ani termíny nedokázalo držet.

Sháněli jsme posily všemi způsoby, co nás napadly. Psali jsme inzeráty na všechny možné servery, denně seděli u internetu i procházeli staré životopisy. Obvolávali jsme známé, lovili kontakty v každém koutu. Oprášili databáze, zoufale hledali kohokoliv, kdo by mohl nastoupit. A stejně jsme skončili u agentury – platili několikanásobky měsíční mzdy jako provizi a dostávali mizernou kvalitu. To nebyl růst. To bylo krvácení.

Do toho odešla na mateřskou i naše ředitelka. A my, ve stejné panice, vzali další rychlé řešení. Agentura nám dodala kandidátku: dokonalé CV, bohaté zkušenosti. Jenže to bylo jako přišít tělu cizí orgán – na pohled správně, ale krev tam neproudila. Uchazečka neprošla jako ostatní firmou od nejnižších pozic, nezažila recepci ani juniorské role. Nenačichla naším DNA. Papírově seděla, ale skutečný rytmus firmy jí unikal. A tělo firmy ji odmítlo.

Dnes už vím, že nejdražší není samotná chyba. Nejvíc stojí to, když ji nechceš vidět včas.

„Tak málo mám krve, tak málo mám krve, tak málo mám krve…“
 Tentokrát si ten verš broukám spíš jako připomínku než jako nářek. Protože fuck up? Ano. Ale taky restart. Bez pořádné krize není další růst.

Měli jsme dostatek lidí na nižších pozicích, které krize vyprovokovala. Vstali a převzali naši vlajku. Vlajka je sice jen kus látky, ale je v ní všechno – příběh, krev, pot i sny. Není to papír ani tabulka. Je to archetyp. Symbol toho, že jdeme spolu a že někdo musí nést barvy, i když kolem zuří chaos.

Vlajku nevezme ten, kdo má nejlepší CV, ale ten, kdo má v srdci krev firmy.
 A právě proto jsme to přežili. Ne díky manažerům, procesům nebo tabulkám. Ale díky těm, kteří místo slov zvedli vlajku ze země a nesli ji dál – i když jim samotným tekla krev z rukou.

A těmhle lidem tady veřejně děkuji.

Michal z Toptaxu, Za měsíc další díl: Tyrkysová